Fallen 2.0 - 3. Kapitola

3. listopadu 2015 v 22:59 | Aki |  Fallen 2.0

Nějak nevím co mám napsat... :D Ale to já vlastně nevím nikdy...
No... snažila jsem se...
Přeju pěkné počtení a děkuju za komentáře :o)


3. Kapitola
Chodby budovy Vědeckého institutu byly stejně čisté a chladné jako chodby Střediska. Připadala by si zde jako doma, kdyby ovšem nebylo jejího dvoučlenného doprovodu, který ji zarytě nespouštěl z očí. Šla pomalu a snažila se, být i potichu, ale její kroky ve dlouhé a prázdné chodbě vyluzovaly mnohem víc hluku než by chtěla. I přes mnohem hlasitější kroky obou mužů za ní, stejně jako kroky nějakého vědce před ní, které způsobovaly většinu hluku, slyšela jenom sebe samu. S každým krokem cítila větší a větší tíhu a každé jediné došlápnutí znělo jako kladivo dopadající na kovadlinu. Stěny byly bílé, vědec měl bílý plášť. Topila se v řevu svých kroků. Topila se. Topila se, dokud nezaslechla hlas.
***
Neměl rád ticho, nesnášel ho. A ještě víc nesnášel šeptání, které k němu doléhalo přes zavřené dveře, pevné stěny a neprůstřelná okna jeho laboratoře. Ale našel způsob jak se zbavit obou problémů a ještě zároveň pohnout mandlemi ne jednomu "kolegovi".
Protáhl si ztuhlý krk a na truc nastavil volume na přehrávači o další píď doprava. Dnes ho kůže svědila více než obvykle. Bude muset zajít na prohlídku. Nechtělo se mu. Nechtěl si přiznat, že by měl problém s tak jednoduchým problémem.
Přístroj po jeho pravici zapípal a otevřel ochranné víko. Vzhlédl od rozdělané práce a opatrně malé mechanické udělátko položil na pracovní desku, společně s úzkým šroubovákem. Nahnul se nad otevřené ochranné víko a opatrně s pevnýma rukama vytáhl malou baňku s namodralou tekutinou. Lehkým pohybem hlavy se pokusil odehnat zbytečně dlouhé, rozcuchané černé vlasy z očí -bezúspěšně.
Jemně s baňkou zatřásl a v zápětí i málem upustil. Přes hlasitou hudbu si návštěvníků zpočátku nevšiml. Tohle taky neměl rád, ale zamykat se nemohl.
Skupinka narušující jeho soukromí za sebou zrovna zavírala dveře. Prošedivělý muž v čele skupiny se na něj káravě zadíval a důrazně mu tím naznačil svůj nesouhlas s hlasitostí skladby, která podle jeho měřítek hudbou ani z daleka nebyla. Černovlasý se jeho pohledu nevyhýbal, jenom ho nezaujatě přejel a zaměřil se na něco mnohem zajímavějšího.
Věděl, že ji dnes přivedou, ale stejně se překvapenému výrazu neubránil. Konečně to přišlo, bude to moct otestovat v praxi. Nemohl jinak, musel se zazubit od ucha k uchu.
***
Smál se na ni. Dalo by se dokonce říct, že se šklebil. Seděl na otáčivé židli s lahvičkou modré tekutiny v ruce a šklebil se na ni. Všechno v místnosti vibrovalo v rytmu podivně poskakující melodie linoucí se z reproduktorů. Hlasitá hudba se jí opírala do ušních bubínků s takovou silou, jakoby je chtěli protrhnout, a přesto ji to nevadilo. Protože jenom díky téhle hudbě se zvládla uklidnit a srovnat se. Nesynchronizované dunění ji uklidňovalo a zároveň jí nedovolovalo ponořit se do pochyb. Mohla klidně dýchat a plně se soustředit na situaci. Na dva strážné za zády, na ponurého vědce před sebou, na šklebícího se Sirotka. Lehce pozvedla koutek v odpověď.
"Kolego, můžete prosím vypnout ten výsměch, kterému přezdíváte hudba." Vykřikl směrem k sedícímu ponurý vědec s nemalým rozhořčením. Odpovědí mu bylo mírné zeslabení hudby a vyčítavý pohled sedícího.
"Jsem vám opravdu vděčný, kolego, že jste je sem přivedl. Myslím si, že už můžete odejít a nezapomeňte s sebou vzít i tady ty dva pány." Volnou rukou ukázal na strážné. Zněl pořád stejně nezaujatě, ale v očích se mu odrážel jistý vítězný pohled. Vědec se odmítavě napřímil, s nesouhlasným výrazem ve tváři, ale mlčel. Což se nedalo říct o strážích za jejími zády.
"Podle rozkazů-"
"Podle rozkazů máte dohlížet na její transport. Moje laboratoř je cílová stanice. Dál vlak nejede, zatím. Takže pokud nás omluvíte. Běžte na kafe nebo nevím, co přesně děláte, když máte pauzu, ale dejte si ji." Sirotek mluvil dostatečně nahlas, aby byl dobře slyšet, ale zároveň dostatečně tiše, aby jeho hlas zněl chladně a přesvědčivě. Terra se ohlédla, aby uviděla jejich reakci. K jejímu překvapení se na sebe jenom podívali a kývli na souhlas.
Když všichni kromě ní a černovlasého odešli, přestal se usmívat. A začal si ji měřit stejně zvědavým pohledem, jaký upírala ona k němu. Ano, měl po těle tmavě zelené šupiny, a když se na ni šklebil, všimla si, že jeho levý špičák je, až moc úzký a špičatý, na to, aby byl lidský. Ale oči patřily člověku, měly příjemnou medovou barvu a připadaly jí přátelské. I přes obrovské černé kruhy pod očima, se nezdál být unavený.
Černé rozcuchané vlasy, úzký obličej a výrazné lícní kosti. Lehce křivý nos. Velké ruce se štíhlými dlouhými prsty. Nehty měl krátce ostříhané, lehce narůžovělé, žádné ostré spáry.
Zatímco si ji s lehce nakrčeným nosem prohlížel, začal se volnou rukou škrábat po levé šupinaté tváři. S každým pohybem část staré kůže po malinkých kousíčcích odpadávala a klesala k podlaze.
"Je to už dlouho, co jsem viděl někoho s tak příjemnou kosterní stavbou." Začal s laškovným tónem, zatímco ampulku modré tekutiny pomalu vládal do průhledného pouzdra do poličky nad pracovním stolem.
"Taky jsem si všimla, že tu všichni mají maximálně 206 kostí." Přesto že ho viděla poprvé, nedělalo jí problém mluvit s ním jako se starým známým. Protože tak se mluvilo s přáteli za zdmi Střediska. Kdokoliv pro koho se Středisko stalo domovem, věděl, že se pokud se může na někoho spolehnout, bude to pouze a jenom další Sirotek. Bez rozdílu mutace, bez rozdílu věku. Všichni vzešli ze Střediska, všichni znali pravidla.
"Oliver Jones, válečný veterán, geniální vědec a jediné Dítě Střediska v okruhu 100 mil. Prozradíš mi svoje jméno nebo se mám kouknou do složky? Ale to by postrádalo to nádherné kouzlo osobního kontaktu a zábavného rozhovoru."
"Terra Smith, šílený vědče."
"Pokud si vzpomínám, šílený vědec v mém výčtu nebyl."
"Neříká se, že genialita a šílenství jde ruku v ruce?"
"V tom případě máte velký problém, slečno Smith..." odmlčel se, pokřivil obličej do pobaveného úšklebku a znovu se poškrabal na tváři." "… A já si myslel, že jsem neměl štěstí na jméno. Ještě, že se nejmenuješ John. To by bylo k popukání."
"Já si ho nevybrala." Zadrmolila tiše pod vousy, takže se její slova k jeho uším přes stále nekončící skladbu nedostaly.
"Jak ses jmenovala před tímhle-" Zakroutil hlavou "-vším."
"To je poněkud osobní otázka. Ale můžu ti prozradit, že to za sebou mělo řadu čísel."
"Jsi z Domova." Řekl omluvně do ztracena pod tíhou tónů nekonečné skladby. Rozhostilo se ticho, ticho v podobě úmorného dunění neladících tónů písně. A potom už nebylo slyšet ani to, protože Oliver přehrávač úplně vypnul a vstal ze své otočné židle. Byl hubený a asi ho půl hlavy vyšší než Terra. Při prvním kroku směrem k ní mu zacukalo v pravém boku. Kulhal na pravou nohu a při chůzi se musel naklánět. Ale přesto nevypadal nijak směšně. Volné vytahané černé tílko, stejně jako šedé tříčtvrteční kalhoty na něm plandaly. Překvapilo ji, že svou mutaci nezakrývá, ve Středisku bylo u některých druhů mutací zvykem, i přes všudypřítomnou podporu ze strany ostatních, zakrývat svou mutaci. Jedna z jejích dobrých známých, Viola - dívenka s mutací Serpes, stejnou jakou měl Oliver, chodívala omotaná bílými obvazy. Oliver neskrýval svou kůži, zdálo se spíš, jako by ji ukazoval naschvál ještě víc, než musel. Celá jeho levá strana od tváře k rameni byla kompletně posetá šupinami. Teře se líbila jejich barva, byly tmavě zelené se světlejším odstínem po okrajích. Věděla, že kdyby se jich dotkla, byly by hladké a teplé. Ale nyní měl Oliver období svlékání, a i když se na levém rameni škrábal seberazantněji, stále mu tam zbytky staré kůže zůstávaly.
"Můžu ti s tím pomoct, jestli chceš." Zkřížila ruce na prsou s očima upřenýma na Oliverovo rameno. Na chvíli vypadal překvapeně, jakoby nabídku nemohl vstřebat. Potom překvapeně natočil hlavu ke svému levému rameni a uniklo mu tiché uchechtnutí."
"To se nestydíš nabízet někomu tak intimní službu." Řekl s hranou vážností.
"Stejně mě za chvíli uvidíš nahou." Řekla jakoby do větru a teatrálně se chytila za srdce. Už v ten moment cítila jak jí pod tíhou vlastních slov červenají tváře.
"To máš pravdu, ale to bude čistě profesionální. A asi by jsme už měli začít." Navrhl spěšně Oliver, snažíc se si udržet klidnou tvář.
Přešel k ovládacímu panelu na stěně a naťukal do něj kód. Dveře na stěně vedle pracovní desky se otevřely. Pomalu se dokulhal dovnitř, Terra ho beze slova následovala.
Krychlová místnost byla čistě bílá s modrými světly po obvodu stropu a podlahy a bílými světly poskládanými do kruhu ve středu strupu. V rohu byl malý řídící pultík s dotykovým panelem.
"Tady si udělám tvůj biologický profil, abych ho mohl propojit s mým mistrovským dílem. Vysvleč se a věci dej sem do kouta za řídící jednotku. Zavolej, až budeš hotová." Oliver vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Okamžitě si začala sundávat oblečení. Všechno šlo hladce, ale musela si dát extra pozor na mikinu s tričkem, aby je nepotrhala. Opatrně rozepnula zipy, které vedly od spodního lemu, až k místu, kde začaly vyrůstat křídla. Bylo to komplikované a nepraktické, ale lepší než chodit s holými zády.
Poskládané oblečení položila do rohu a zaklepala na dveře, aby naznačila Oliverovi, že může dovnitř. Poodešla a stoupla si doprostřed místnosti do středu světelného kruhu na stropě. Oliver kulhavými kroky došel k pultíku a začal přístroj nastavovat. Necítila se trapně, ani nepatřičně. Tahle situace nebyla intimní, nebyla ani nijak osobní. Podobné prohlídky a zákroky jsou ve Středisku běžné.
"Tak, začínáme. Stůj nehybně a snaž se dýchat co nejmíň." Vyzval ji s hlavou skloněnou k panelu. Světla potemněla a Terra stála a přemýšlela o dalším vývoji událostí. Neměla ani nejmenší tušení co ji čeká. Ze zodpovědnosti měla strach, na vedoucí pozici si připadala nepřipravená. Nebyla připravená na davy lidí, ani na jednu malou jednotku. Nevěděla, jak se bude chovat a jak by měla reagovat. Protože oni ji možná uvidí jako člověka, ale ona nikdy nebude stejná jako oni a ani její nedůvěra vůči jejich předsudkům nevyprchá tak snadno. A i v případě, že by vše zvládla a dokázala obelhat sebe i je, co by v ní viděli. Byla mladá, byla žena a z toho co slyšela od kapitána, bude její jednotka plná mnohem starších a zkušenějších lidí. Ona nikdy nebojovala mimo prostor tělocvičny, nikdy nestřelila do živého cíle. Ale viděla smrt. Krutou, nevybíravou a v ten moment, v jejích očích, i nespravedlivou. Cítila tu bezmoc, neschopnost pomoct umírajícímu, ale nikdy sama nezabila. Nikdy nebyla tou smrtí ona. Vždycky se jenom bezmocně dívala.
Z čím dál více morbidnějších a depresivních myšlenek ji vytrhl až Oliverův hlas. Jako tehdy na chodbě, jeho puštěná hudba.
"Mohla by, jsi roztáhnout křídla, jo přesně tak a drž. Za chvíli to bude." Roztáhla je do plné délky a čekala. Bylo to nepříjemné. Jakoby se zasekla v půlce pohybu. Jakoby při chůzi zvedla nohu, ale zapomněla ji položit. Měla nutkavou potřebu zamávat nimi a rozvířit vzduch v místnosti. Neudělala to.
"Prozatím jsme skončili. Půjdu to zatím nastavit podle hodnot, pak přijď." Zadrmolil spěšně, v hlase mu zněl nedočkavý tón malého chlapce. Vyběhl z místnosti, taky rychle jak jen mu to noha dovolovala, a ani se neohlédl. Hned co se za ním zavřely dveře, sebrala Terra své věci ze země a začala se oblékat.
Oblékáním bylo vždy namáhavou záležitostí, hlavně co se týkalo triček a bund. Ve středisku nosila převážně věci bez zad a i tak jí občas musela pomáhat spolubydlící. Při opouštění Střediska vyfasovala oblečení nové a stejnokroj Střediska nechala za sebou. Její nové oblečení mělo zapínání ze zadu, které se sice dalo dobře vysvléct, ale s oblékáním to bylo těžší.
Potom co s si vypětím sil zapnula podprsenku přehodila tmavě modré triko přes hlavu a dlouhé rukávy natáhla na ruce nedokázala pořádně uchytit oba konce trika a zasunout hlavičku zipu na její místo. Prohnula se v zádech, zaklonila hlavu dozadu a frustrovaně vydechla. Říkala si, že by na ni teď musel být žalostný pohled, ale potřebovala pomoct.
Vzala své zbývající svršky v podobě hnědé mikiny a černé vesty s obdobným zapínáním do rukou a vyšla z bílé místnosti. Oliver seděl u svého stolu a s malou skleněnou destičkou propojenou s malým stříbrným dutým oválkem v ruce. Na svou práci byl naprosto soustředěný. Kontroloval připojení mezi dvěma objekty a zároveň lehce ťukal polštářkem prstu do plochy destičky.
Terra mírně zakašlala, aby si získala Oliverovu pozornost. Nereagoval a tak přešla blíž a oslovila ho.
"Mohl bys mi prosím s něčím pomoct?" Pomalu natočil hlavu jejím směrem a obočí se mu zhouplo do nechápavého výrazu.
"Zapnul bys mě?" Mírně se natočila, aby mohl vidět visící nezapnuté části jejího oděvu. Podíval se na ni, potom na práci ve svých rukou. Terra pochopila jeho myšlenkovou rozepři a vedla ruce k obranému gestu.
"Až budeš moct, nespěchá to."

"J… jo. Bude to minutka. Musím jenom dát pozor, aby nespadlo spojení." Podle jeho hlasu a rozpoložení bylo poznat, že to bude ještě na dlouho. Proto si raději tiše sedla na volnou židli v rohu místnosti. Nechtěla si to připouštět, ale byla unavená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | Web | 4. listopadu 2015 v 21:07 | Reagovat

Ten šílený vědec se mi líbí 😊 dobrá nová postava a ten konec kapitoly je úžasný

2 WaclawB WaclawB | E-mail | 17. ledna 2017 v 19:22 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na akishito.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

3 TomkoN TomkoN | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 11:40 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama