Fallen 2.0 - 2. Kapitola

4. října 2015 v 0:46 | Aki |  Fallen 2.0

Snad se bude líbit a děkuju za případné komenty a názory. :o)



2. Kapitola

Vítr byl chladný a ne moc silný, přesto Teře tlačil do zad s určitou razantností. Čekala na přílet helikoptéry, která ji měla přepravit z oblasti Střediska na letiště v nejsevernějším cípu Norska. Cesta by za optimálních podmínek měla trvat přibližně hodinu, ale nebyla až taková optimistka, už teď měli půlhodinové zpoždění. Vak, který si nemohla dát na záda, držela pevně za ucha a nervózně se porozhlédla po okolí. Obloha byla šedomodrá s pár šedými mraky. Slunce zářilo jasně a na úbočích přilehlých kopců vrhalo příjemné teplé barvy. Do útesů pár metrů před ní se neslo šumění a nárazy vln. Voda byla kovově modrá a odrážela v sobě červený lišejník na nejbližších svazích. Do zad se jí opřel silnější závan větru a počechral konečky křídel. Nervózně je jedno po druhém pomalu protáhla. Stráže u vysokých plotů, strážící celou oblast Výcvikového Střediska, si ji změřila podezíravými pohledy. Nebrala na ně ohledy a ještě víc se napřímila. Stála tam v civilním oblečení, které ji toho rána doručili a přemýšlela jak už je to dlouho co si na sebe oblékla něco jiného než šedivý stejnokroj Střediska. Hnědá mikina, černá vesta, modré riflové kalhoty, vysoké kožené boty, tmavě zelená čepice a rukavice. Ocenila snahu člověka, který pro ni tyhle věci zařizoval a upravil je tak, aby je mohla bezproblémově obléct. Sevřela a povolila pěsti kolem ucha vaku a pohlédla na kudrnatého kapitána, znovu mlčícího s pevným pohledem upřeným kdesi do dáli. Byl mnohem tepleji oblečený a i tak na něm bylo podle slabého cvakání zubů poznat, že s chladem není zrovna za dobře. Stáli u heliportu a čekali.

***


Zvonění oznámilo začátek hodiny a malá třída se zaplnila žáčky. Třída dříve bývala sytě žlutá, menší děti říkaly - sluníčková. Dnes však dřívější sluneční paprsky ztratily na síle a zanechaly po sobě převážně bílou oprýskanou omítku. Z lavic, na kterých se podle školního řádu nemohlo pomalu, ani malovat se stala omlácená dřevotřísková deska drolící se po okrajích. A přesto nedošlo k přemalování stěn ani k výměně možná už i nebezpečného vybavení. Děti si poslušně posedaly do lavic a položily si na ony drolící se lavice sešity a tužky. Do třídy vešla učitelka, stará vyzábla paní se strašidelně vystouplýma očima ve dlouhém volném fialovém svetru a černých legínách. Kostnatou rukou si prohrábla řídnoucí šedivé vlasy a pokynula dětem k pozdravu. Žactvo se zvedlo ze židliček a jednohlasně jí popřáli pěkné ráno.
"Tak, kdo mi poví co je zítra za den?" řekla milým hlasem a nepatrně se smutně usmála. Pár žáků se na sebe nenápadně podívalo, přemýšlejíc jak na otázku správně odpovědět. Někteří jenom zarytě koukali do děr na svém stole, jiní se všemožně snažili pomocí ostrouhaných hrotů tužek ony díry ještě více zvětšovat. Nikdo se však k odpovědi neměl. V tomhle případě, ale nešlo o neznalost žáku, ale o nechuť či nemoct žáků najít správná slova. Prvním kdo v sobě našel dostatek důvěry, byl světle vlasý chlapec s velkýma zelenýma očima a zvídavým pohledem.
"Zítra je výročí Příletu." Několikrát se zadrhl, než krátkou větu dokončil a přitom žmoulal vytahaný rukáv bílého trička s barevným potiskem. Učitelčiny velké oči se na něj něžně podívaly a jemně přikývla hlavou.
"Správně, Johne." Pochválený se začervenal a sklonil pohled ke svým rukám v klíně. "A kdo mi objasní důsledky Příletu." Vstala a popošla k mapě světa pověšenou přes tabuli. Teď se ke slovu přihlásila zrzavá dívka se sčesanými vlasy do dvou silných copů. Vstala a uhladila si nervózně lem světle modré sukně. Zhluboka se nadechla.
"Po Příletu se náš svět vrhl do války s Animaltidy." Řekla dívka tiše a znovu si urovnala sukni.
"Máš pravdu, můžeš si sednout, Anno." Jmenovaná si sedla a zadívala se na mapu, u které jejich učitelka stála.
"Ano… Jak již bylo řečeno. Zítra je to již 17 výročí Příletu a následného začátku války. Kdo mi poví přesné datum?"
"2150" zadrmolil někdo v první řadě. Učitelka vypadala potěšená vědomostmi své třídy, i když tyto informace patřili k triviálním. Pokládala za povinnost připomínat tyhle data. Nechtěla, aby bylo cokoliv zapomenuto nebo opomenuto.
"Ano, v roce 2150, přesněji z 24. na 25. Června nám byla seslána zpráva z hlavního velitelské lodě Animaltidů. Hlavním předmětem zprávy byla nepodmíněná kapitulace lidské rasy ve prospěch jejich rasy. Kdo mi řekne název jejich rasy, kterým se sami nazývají?"
"Paela" zamumlal kdosi znovu z první řady a potěšená vyučující pokračovala.
"Paela, ano správně." Nadechla se. "Jako ukázku své síly bylo na rozkaz jejich kapitána zničeno hlavní město Středního kontinentu. Oblast ve vzdálenosti 15 kilometrů je dodnes neobyvatelná a zřejmě už ..." Zadrhla se v půlce věty a odkašlala si. "Dopad jejich zbraní na naše životní prostředí je fatální, z důvodu naprostého zničení Země nedochází k používání útoků takových rozměrů často. Boje jsou vedeny zejména na souši ve vy-bydlených oblastech a útoky na velká města jako je to naše jsou velmi ojedinělé." Odmlčela se, někdo ve třídě popotáhl.
"Přestože Animaltidi jako takový vykazují známky podobné jako ty lidské, jejich tělesná stavba se odlišuje druh od druhu. Animaltidi se dělí do podskupin podle živočišných odlišností, mohli bychom říct zvířecích znaků. Asi nejvýraznějším pro nás zřejmě budou Avis. Jejich tělesná stavba je téměř totožná s představami umělců, co se andělů týče. To vede mnohé vědce k různým dohadům." Vzduchem poletoval prach a vířil v pompézním tanci. Jeden ze starších žáků sedící v zadní lavici zvedl ruku k dotazu. Učitelka mu pokynula hlavou a chlapec spustil.
"Proč nemluvíme o těch monstrech, co si pořád hrajou na lidi." Mluvil až s lhostejným tónem v hlase. Ostatní děti se na děj se zájmem smíšeným se strachem zadívaly. Učitelku jeho otázku na chvíli zarazila, ale snažila se na sobě nadat nic znát.
"Caile!" okřikla ho. "Takhle o nich nesmíš mluvit, jejich mutace je důsledkem působení radiace zbraní nepřátel." Odpověděla mu příkře, ale přesto se jí přes obličej mihl znechucený výraz.

***
Helikoptéra konečně dorazila, ale naskytl se jiný menší problém. Její kabina byla pro Teřiny křídla moc malá a tak tu už přes deset minut postávaly a snažili se problém nějak vyřešit. Eskortovat ji přišli dva plně ozbrojení vojáci. Podezřívavě si ji měřili a dělali by to ještě déle, kdyby pilot nevypustil z pusy onu osvícenou myšlenku.
"Vždyť má křídla, tak ať prostě letí za mnou, není to tak daleko." V puse převaloval žvýkačku. Kudrnatý kapitán musel připustit, že se jednalo o nejlepší návrh, který zatím padl. Terra sklopila pohled a popošla k helikoptéře, hodila dovnitř svůj vak, plný věcí, které ani nebyly její a zběžně si znovu prohlédla své bodyguardy. Nápad se jim nezamlouval, zřejmě měli problém s její omezenou volností. A to bude ani ne za dva dny velet svojí vlastní jednotce, jak absurdní. Kapitán zůstával, neodlétal s ní. Nikdy s žádným hybridem neopouštěl Středisko. Odjížděl jedině sám a vracel se s takovými jako byla ona.
"Tak letíme?" otázala se s lehkým úsměvem pilota, který z celé eskortní party vypadal nejrozumněji a ten si jako odpověď znovu nasadil sluchátka s vysílačkou. Vojáci neochotně znovu naskákali do kabiny a připoutali se. Zavřela za nimi dveře lehce se protáhla. Opustila prostor Heliportu a nechala pilota nastartovat a vzlétnout, ten kousek poodletěl a čekal na její vzlet. Naposledy se zadívala na kudrnatého kapitána, přivedl ji sem a nyní jí vyprovázel. Usmála se na něj a poupravila si čepici. Bílé rozpuštěné vlasy zavlály pod dalším poryvem větru. Rozběhla se, potřebovala nabrat rychlost, a zabrala křídly. Zamávala a napnula svaly, o kterých by si před pár lety myslela, že neexistují. Pilot po jejím vzletu konečně nabral směr a vydal se na sever. Stoupal a ona letěla v bezpečné vzdálenosti od vrtule, ale dostatečně blízko, aby se neztratila z dohledu.
Středisko se pod ní zmenšovalo, stejně jako mlčící kapitán, stále stojící na svém místě s hlavou vztyčenou k obloze. Už byla moc vysoko a daleko na to, aby mu čistě a ostře viděla do obličeje, ale i přesto cítila jeho pohled. Letěli podél moře. Tmavě modrá hladina, na hladině zčeřená jemnou pěnou jí připadala až moc důvěrně známá. Vůně slané vody a chladný vzduch, čistá obloha. Jakoby zapomněla na život mezi lidmi, jakoby nic jiného neexistovalo, jakoby se takhle narodila. Jakoby uměla vždycky létat. Ne, tohle pro ni nebylo nepřirozené. Tohle k ní patřilo a dělalo ji to šťastnou. Euforie, kterou s každým tempem pociťovala, se ničemu nevyrovnala. Zhluboka dýchala a nevnímala studený vzduch plnící její plíce. Nevěděla, jak dlouho letí, nevnímala už ani helikoptéru. Letěla bezmyšlenkovitě a v tuhle krátkou chvíli si připadala vážně volná a ničím nevázaná. Země pod ní neměnila tvar ani povahu, pořád byla ledově klidná. Tváře zčervenalé mrazem jí štípaly. Byla šťastná. Byla sama sebou.
Všechno z ní opadlo až, když spatřila hejno racků letící nad mořem. Letěli opačným směrem a při letu na sebe pokřikovali. Helikoptéře se vyhnuli, ale kolem Terry prolétli v nebývalé blízkosti. Mohla vidět, jak se jim slunce odráží v očích, sledovala racka, který byl nejblíže k ní s neskrývanou fascinací. Když si mrkl, vzpamatovala se a potřásla hlavou. Najednou si připadala těžká a prázdná. Vrtule helikoptéry najednou začala řezat vzduch s ohlušujícím rachotem. Plíce se jí začínaly svírat a pálit.
Snažila se uklidnit, a co jí situace dovolovala, ohlédla se přes rameno. Letěl za ní racek, bílý ukřičený racek, bezesporu patřící k hejnu co před chvílí minula.

Co to děláš? Proč letíš za mnou? Otoč se a připoj se k ostatním. Pokud půjdeš se mnou, už nikdy se sem nevrátíš? Už nikdy se sem nevrátíš! Nikdy se sem nevrátíš…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | Web | 4. října 2015 v 13:06 | Reagovat

Važně jsi to krásně celý překopala :-D Ale je to drsný, to jak tam popisuješ její let, i ta čast s třídou se mi líbila. Máš tam zajímavé detaily 👍

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama