Když prší... 1 - Noci

19. srpna 2013 v 21:15 | Aki |  Když prší...
Právě jste světky světové premkéry.. Tohle je vůbec 1. povídka, ktrou jsem sesmolila.. :D Takže, tady to je... Co vy na to?
(To jsem dělala sama.. :D Asi je to vidět.. :D)

"Když prší, schováš se pod deštník, ne? Tak proč teď neutečeš? Schovej se pod ten deštník a nemokni. Honem utíkej pryč! Utíkej! Prosím."

..............................................................

Každej den je to stejný. Ať se snažím, jak se snažím, nikdy se mi nic nezdá. Alespoň mě to tak připadá. Všem lidem se prý sny zdají a jsou to jenom kratičké záblesky, které nic neznamenají. Ale jaké to je ten sen mít? Bylo to tak asi vždycky. Teda co si pamatuju. Vždycky v noci byla jenom tma. Už od školky mě to štvalo. Moje učitelka měla hrozně ráda, když děti malují roztomilé obrázky věcí, které viděly ve snu. Skoro každej den nám dávala za úkol svůj sen nakreslit. Všichni něco nakreslili, psa, kočku, jednorožce, astronauta a spoustu dalších věcí. Já ale vždycky odevzdávala papír zaškrkanej černou voskovkou. Učitelka se mě vždycky ptala na důvod, proč můj výkres pokaždé vypadá takhle. A já jsem jí vždycky řekla to samý "Copak, když zavřu oči, můžu něco vidět?." Neměla jsem co nakreslit. Hrozně jsem všem záviděla. Vlastně se ani moc nedivím, že můj obrázek nikdy nebyl na nástěnce se "Sny". A na základce zrovna tak. Když to nebylo v kreslení, tak v jakémkoli jazyce. Od toho Českýho k Anglickýmu. Slohových prací na téma SEN nebylo naštěstí moc, ale živě si pamatuju na první písemnou práci, kterou nám zadali na známky koncem osmé třídy. "What do you saw in dream last night" potila jsem se nad tím skoro celej výkend. Nakonec jsem, ale odevzdala papír s větou Sorry but I hevent a dreams. Známku si určitě umíte představit. Sbohem jedničko na konci roku. …. Ale to je za mnou. Teď půjdu na vysněnou školu a posunu se o krok blíž ke svýmu snu, který nezmizí v momentě, kdy zazvoní budík. Byla jsem přijatá na školu Williama Jordna. Na školu, která se nachází ve Velké Británii. Tahle škola je internátní institut pro mimořádně nadané děti. Zaměřuje se na výuku muzických umění, ale stejně tak i na vědu a techniku a samozřejmě i na sport. Já budu studovat umění. Ano, slyšíte dobře. Holka, která ve školce nedokázala vymyslet nic jinýho, než černý čáry se dostala na školu pro ty nejlepší. A ano ta holka s dvojkou z Angličtiny bude studovat v Anglii. Mám takovej pocit, že tam nahoře mají asi hodně velkej bordel. Malovat mě strašně baví, ale tehdy a vlastně ani teď já prostě nedokážu lhát v tom co v noci vidím/nevidím. Když jsem nemusela lhát malovala jsem věci, které jiní nevidí. Ne, že bych viděla duchy nebo tak, ale dalo by se říct, že mám hodně bujnou fantazii. Tím, že jsem malovala svoje obrázky jsem si asi vynahrazovala bezesný noci. Já maluju jenom věci, které se nemůžou stát a takový přece sny jsou, ne? Anglicky mluvím plyně a moje gramatika je, smím-li to říct, taky dobrá. Můj hlavní problém byla moje povaha a učitelka, která mě nejspíš neměla ráda. Jít na tuhle školu byl můj sen a já jsem se Angličtinu šrotila jako smyslů zbavená. Evidentně se jí nelíbilo, že jí žák opravuje při výuce. Ale pryč s tím. To je už za mnou. Teď můžu začít nanovo a s čistým štítem. V Anglii jsem už 2 měsíce. Musela jsem se tu aklimatizovat. Internát se pro prváky otevírá až v den začátku výuky. Tak jsem musela bydlet u tety v Londýně. Škola leží kousek od Londýna a je schovaná za hradbami. Rozloha pozemků, na kterých leží, je obrovská. Lesy, louky, sportovní areál, plavecký bazén krytý i venkovní, jízdárny, ateliéry, laboratoře a já nevím co ještě. Každý student má 100% jistotu, že zde bude jeho talent rozvíjen. A perlička na konec, nemusí se tu platit školné. Pan Jordan patří k nejbohatším lidem planety a podle jeho slov mu těch pár liber co by dostal za školné akorát kazilo den, protože by věděl, že jsou tu lidé s talentem, ale bez peněz. A díky tomu se dostáváme k další zvláštnosti. Sám Jordan si své studenty vybírá. Tomuto člověku přijde v den jeho 15. narozenin dopis s přihláškou s letenkou a se studentskou kartou a ještě s platební kartou s neomezeným limitem psaná na daného studenta. Samozdřejmě, že je možné se na tuhle školu dostat i bez tohoto dopisu, ale daný žadatel musí složit neuvěřitelně složité zkoušky, které zvládne při velkém štěstí jen jeden ze všech pisatelů. Když se mu to povede, dostane svou kartu taky. Já jsem svůj dopis dostala přesně 12. Března v 23:55. Někdo zazvonil u našich dveří. Máma se chystala volat policajty a táta vytahoval pistoli z nočního stolku u postele. Za dveřmi, ale místo sériového vraha nebo nějakého zločince stál upravený muž, asi tak kolem pětadveceti, v dokonale padnoucím obleku, s dopisem, na kterém byl natištěný znak mojí vysněné školy, v rukou. V životě mě ani na chvilku nenapadlo, že by mi sám William Jordan mohl poslat tenhle dopis. Byla jsem hrozně šťastná a rodiče na mě byli vážně hrdí. Hned po skončení školy jsem odjela do Londýna. Čas plynul a já jsem se čím dál tím víc bála toho, co přijde. Kartu jsem používala jen v případech nouze a i tak jsem se snažila utrácet co možná nejmíň. Pomalu jsem se za ty 2 měsíce snažila psychycky připravit, že budu studovat na škole pro lidi, co mají být mimořádně nadaní. Vážně nechápu proč mi ten dopis poslal. Možná, že umím kreslit, ale nikdy jsem neměla výstavu nebo něco co by mě zviditelnilo. Tohle mi zůstává záhadou. Ale s tímhle si teď nesmím dělat hlavu. Zítra je ten velkej den. Den D. Den, kdy vstoupím na půdu Institutu Williama Jordna. Myslím, že neusnu. Nemůžu usnou! Jak bych mohla. Zítřkem to pro mě všechno začne. Nemůžu jenom tak usnout. A navíc stejně bych nic neviděla.


Já jsem se ještě asi nepředstavovala, že? Jsem studentka školy Williama Jordna, Kristýna Tichá, ráda Vás poznávám.

Kristýna Tichá
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | E-mail | 4. listopadu 2013 v 10:49 | Reagovat

Páni, to začíná zajímavě :)Až budu mít více času, tak budu určitě pokračovat ve čtení ;)opravdu mě zajímá pokračování. Umíš fakt hezky psát. Tohle je opravdu tvoje první povídka??

2 Aki Aki | Web | 5. listopadu 2013 v 16:34 | Reagovat

[1]: Moc děkuju za pochvalu... :3 Jo.. tohle je první věc co jsem kdy napsala.. :o)

3 Sayuri Sayuri | E-mail | 6. listopadu 2013 v 11:21 | Reagovat

No, je to určitě lepší jak já na začátku :D

4 Vixen Vixen | Web | 17. listopadu 2013 v 20:56 | Reagovat

Musím říci, že je to skvělé. Jedna z mála povídek, které jsem nejen přečetla do konce, ale které mě příjemně naladily přečíst si i další díly.

Jen doufám, že budeš psát rychleji, než já budu číst ;- )

5 Rea Rea | 22. února 2014 v 13:45 | Reagovat

Teraz som po prvýkrát narazila na túto tvoju poviedku a musím povedať, že prvý diel je veľmi zaujímavý :D Hneď sa vrhám na pokračovanie... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama