2. Brána

21. srpna 2013 v 15:22 | Aki

No... 2. díl je tu... Pokud se Vám 1. díl líbil a přečetli si ho. Tak jsem ráda :o) Jo a ještě... chtěla jsem to napsat u 1. kapitoli, ale nějak jsem na to zapoměla.. :D Za název téhle povídky můžete poděkovat Wordu... uložit jako.. název souboru "Když prší..." Nebojte.. za chvilku to bude dávat větší smysl.. xD A ještě.. pokud si to přečtete mohli by jste prosím nechat koment? Jenom, abych věděla co si o tom myslíte...jo? Děkuju :).. Tak a těď, pěkné čtení..



"To ne! Já jsem usnula. Nesmím přijít pozdě! To se může stát snad jenom mě." Rychle zvednu hlavu a kouknu se na obrazovku telefonu, který mě vzbudil. Na displeyi je čas přesně 3:00. Přišla mi SMS od rodičů. Asi jsou taky tak nervózní jako já. Prstem zmáčknu na malou obálku a přečtu si zprávu.

Ahoj miláčku. Spíš? My s tatínkem ti hrozně držíme palce. Všechno to zvládneš. Jsi naše šikovná holčička. :o) Hned jak budeš mít zítra čas, tak zavolej. Všichni tě pozdravují. Máme tě moc rádi. Dobrou noc. :o)

Byla jsem hrozně šťastná, že mi tu zprávu poslali. Čas na hodinách byl 3:09. S velkou úlevou jsem se porozhlédla po pokoji, jestli mám oblečení na zítřejší, vlastně dnešní, událost v pořádku a znovu jsem se natáhla na postel se sluchátky v uších. Tentokrát jsem vážně neusnula. Poslední půl hodinu před tím, než měl budík zazvonit jsem se na něj vražedně dívala a měla jsem hroznej strach z toho, že by ml začít zvonit, ale zároveň jsem si to strašně přála. Stihla jsem ho zaklapnout na sekundu přesně, ani nezačal pípat. Byla jsem na sebe hrdá. Bylo 5 hodin ráno. Ceremoniál začínal až v 8, ale chtěla jsem mít všechno dokonale přichystaný. Bleskově rychle jsem vběhla do koupelny osprchovala se, vyčistila zuby, učesala vlasy a oblékla si nachystané šaty. Byly to moje oblíbený šaty, který jsem dostala od mamky. Byly bílé, bez ramínek sahající kousíček nad kolena a s černě vyšívanými kytkami a s černou stuhou v pase. Potom jsem šla do kuchyně a nasnídala se. Na snídani jsem neměla ani pomyšlení, ale jak táta vždycky říká "Snídaně je základ!". Než jsem dosnídal, bylo půl sedmé. Málem jsem vyletěla z kůže. Už se to blíží. Svižným krokem jsem se vydala k botníku a obula si boty. Před odchodem jsem se ještě koukla do zrcadla. Vlasy - OK, Šaty - OK, Boty - ……. Já jsem takovej vůl!!! K ,podle mého názoru, elegantním šatům jsem si obula roztrhaný tenisky, ve kterých chodím cvičit. Nevěděla jsem, jestli mám nad svým počínáním plakat nebo se smát. Představa, že bych tam přišla v tomhle... Ale člověk by se měl umět své blbosti zasmát, ne? Díky bohu, že jsem si toho všimla. S úsměvem na tváři jsem si obula, konečně, správné boty. Černé semišové lodičky s klínem. Přes rameno jsem si přehodila malou černou kabelku s mobilem, peněženkou a propustkou s mým jménem, fotkou a studentským kódem. Před domem na mě čekal strejda Jorge. Nastoupila jsem do auta a vyjeli jsme. Jorge celou cestu povídal, jak jim budu chybět a že se u nich budu moct kdykoliv zastavit. Hrozně mě to potěšilo. Ještěže je mám. Bylo právě 7:30, když jsme dojeli před bránu. Dovnitř směli jenom žáci a profesoři. Všechny podrobnosti a pravidla školy se žáci dozvědí až ve vnitř, stejně tak dostanou i své uniformy a klíče od svých pokojů. Rozloučila jsem se s Jorgem a vystoupila z auta. Když auto odjelo vydala jsem se blíž k zavřené bráně u níž stálo spoustu lidí. Brána se měla otevřít přesně v 7:50. Zbývalo mi asi 20 minut. Stihla jsem to a jsem tu včas. Ufff… Nikdo tu nikoho neznal. Byly tu lidé z celého světa. Někteří oblečení v klasickém národním oblečení. Všimla jsem si jedné holky v kimonu. I když se tu nikdo s nikým zřejmě neznal našli se tu tací, co se snažili navázat hovor s lidmi stojícími co nejblíš u nich. Se zájmem jsem sledovala výjevy, které se přede mnou ukazovali a ani jsem si nevšimla osoby, která se ke mně pomalu přiblížila. "Čau, jak se máš? Dlouho jsme se neviděli, co?" zeptala se mě anglicky mluvící osoba stojící za mnou. Rychle jsem se otočila vyjeveně jsem se koukla do tváře dívky, oblečené v nádherných modrozelených šatech pod kolena a s dokonale učesanými blond vlasy. Tahle holka, zřejmě z dobré rodiny, se svým nádherně roztomilým obličejíkem a velkýma modrýma očima si mě překvapivě prohlížela, stejně jako já jí. "Eh……" Bylo jediné co jsem ze sebe dostala. "Jé promiň, s někým jsem si tě spletla. Ze zadu vypadáš jako moje kamarádka. Po tom, co se odstěhovala z Ameriky, jsem ji neviděla. Já jsem Kate Storm, a ty?" Tohle všechno na mě doslova vychrlila během nehorázně kraťoučké chvíle. Když sem se na ni tak dívala, připadala mi jako příjemná holka s milou a možná i trochu střeštěnou povahou. "No.. Já jsem Kristýna Tichá, těší mě." Odpověděla jsem. "Kris-tý-na.. hm… budu ti říkat Kris.." Řekla s úsměvem. "Budeme kamarádky, co ty na to?". "Jasně." Rychle jsem zareagovala. Možná to tak nevypadalo, ale byla jsem vážně ráda, že jsem si našla tak rychle kamarádku. Z mého přemýšlení mě vytrhnul zvuk otevírající se brány. Celá jsem ztuhla a nemohla jsem udělat ani krok. V tom jsem ucítila, že se pohybuju nebo spíš, že jsem tažena dovnitř. Kate mě držela za ruku a vedla mě dál do areálu. Vypadala hrozně natěšeně. Zastavili jsme se až před zrekonstruovaným zámkem, budovou, ve které budeme slavnostně přivítáni. Tam to pro nás všechno začne.

Kate Storm
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama